Jan Matonoha: Říše znaků a hájemství neideologické řeči Jakuba Češky

Promýšlení takto odtažitých otázek, sycené dekonstrukcí a poststrukturalismem, mi nebrání, nýbrž naopak napomáhá tomu, vyvozovat z dekonstrukce jednoduchý závěr (oproti často panujícímu banálnímu a simplicistnímu přesvědčení, že dekonstrukce rovná se relativismus): za prvé, pro svá rozhodnutí nemám žádné transcendentální, jednoznačné a nezpochybnitelné opory; k dispozici mám jen svá singulární rozhodnutí, za něž bych měl být ochoten převzít zodpovědnost; a za druhé, tato rozhodnutí nikdy nečiním v nějakém epistemickém, sociálním a mocenském vakuu, naopak bych měl být schopen reflektovat, do jaké míry je ono „svobodné“ rozhodnutí těmito faktory formováno a – jak je samo také nevyhnutelně posiluje a reprodukuje.