Paralelní světy paradigmat

„To, že všechno je jinak, neznamená ještě, že se něco změnilo.“ (Jerry)

Pojem paradigma pochází z řeckého parádeigma = vzor, příklad, model. Původně znamenal gramatický vzor, podle něhož byly řešeny analogické případy (v lingvistice se dodnes používá v tomto významu).

Nicméně mnohem více tento pojem proslavila kniha fyzika Thomase Samuela Kuhna: Struktura vědeckých revolucí (1962). Kuhn si již během svých doktorandských studií povšiml, že vývoj vědeckého poznání nemůže být přímočarý (poznatky se od počátků vědy nekumulují). Optikou soudobé vědy se totiž např. antická věda nejeví jako primitivní počátek vědy dnešní, ale spíše jako scestné, pomýlené učení, našinci obtížně přístupné a z dnešního pohledu nelogické. Při úvahách nad aristotelskou fyzikou přišel posléze na myšlenku, že tehdejší náhledy a východiska bádání se od dnešních značně lišily a tudíž i závěry z nich vyplývající musí být jiné. V tomto smyslu  také definoval paradigma jako soubor obecně přijímaných názorů, postupů, metod a modelů řešení problémů, které jsou v určité době sdíleny skupinou vědců a podmiňují, jakým způsobem bude věda tvořena. Tedy jaké otázky si vědci budou klást a které odpovědi budou považovány za přiměřené, přijatelné. Jedná se o určitý myšlenkový systém či náhled, v rámci něhož vzniká odpovídající výzkum. Paradigma vždy slouží pro modelování světa, skutečnosti – nejedná se tedy o nějakou dílčí teorii (těch se v rámci paradigmatu může objevit velké množství – např.: Je nositelem dědičnosti proteinová struktura? Nebo nukleová kyselina? Nějaká zvláštní plazma? – tyto teorie si sice navzájem odporují, ale všechny fungují v rámci stejného náhledu).

Stejná věc nazíraná z různých úhlů se může jevit dost odlišně. Úhel pohledu určuje, co spatříme a co nám zůstane skryto, a tedy který způsob zkoumání a uchopení této věci budeme považovat za adekvátní. Jako zjednodušený příklad si můžeme uvést zkoumání slunečníku. Díváme-li se na stojící slunečník přímo shora, může se nám jevit jako prostý kruh. I tak ale můžeme určit jeho poloměr, vzor, který kruh vyplňuje (pravda, trochu deformovaný) a barvy. Při pohledu z boku najednou zjistíme, že se jedná o trojrozměrný objekt a představa slunečníku se nám zcela promění. Samotný slunečník se ovšem nezměnil. Některé údaje, které jsme zjistili pohledem shora jsou použitelné i teď (barva, poloměr), jiné je třeba revidovat (tvar, vzor).

Vědci, nositelé daného paradigmatu, si jeho existence ani nemusí být vědomi. O to zaujatěji a vášnivěji bývá nereflektované, prožívané paradigma hájeno jakožto „jediná správná pravda“. Každé paradigma vždy odráží a bez rozporů vysvětluje pouze část skutečnosti (modeluje ji v rámci konkrétního logického systému). Výběrem vhodných faktů, jež bez logických rozporů vysvětluje, se pak zpětně sebepotvrzuje. Viz Manlyho maxima: „Logika je systematická metoda, jak dospívat k nesprávným závěrům s co nejvyšší sebejistotou.“ Žádné paradigma ale nemodeluje celou skutečnost. Různá paradigmata jsou podle Kuhna navzájem nesouměřitelná a nelze je srovnávat podle stejných kritérií. Jedná se o alternativní náhledy. Ve svém díle líčí Kuhn vývoj vědy jako cyklický proces. Původní paradigmata jsou během vědeckých revolucí nahrazována novými a po období normální vědy a vyčerpání stávajícího paradigmatu opět přichází vědecká revoluce. Období normální vědy představuje etapu vědeckého bádání, kdy určité paradigma převládá. V souladu s ním jsou definovány základy dané vědy, na nichž vědci rozvíjejí a propracovávají existující metody, rutinně získávají výsledky a řeší dílčí problémy (u Kuhna puzzle-solving activity). Protože ovšem žádné paradigma nevysvětluje bezrozporně všechna fakta, postupně se objevují a hromadí anomálie, problémy, které nelze v rámci daného myšlenkového systému uspokojivě vyřešit. Nakupení velkého množství anomálií vede v posledku k odvržení původního paradigmatu – vědecké revoluci. Změna obvykle neprobíhá hladce, neboť nositelé původního náhledu mají tendenci jej hájit a většinou nejsou ochotni nový náhled přijmout. Převládnutí nového paradigmatu nastane až po určité době. Předchozí není vyvráceno a definitivně mizí až po vymření svých nositelů. V této nejisté době jsou kromě přetrvávajícího náhledu prezentovány různé nové směry bádání v daném vědním oboru. Posléze jeden zpravidla převládne a opět následuje období normální vědy.

Nové paradigma je ve vědě zpočátku neseno hlavně studenty a mladými vědci. Ti se seznámili se starým (ke kterému ještě nestihli přilnout a vidí, které problémy podle něj nelze řešit – ty, které lze řešit, už většinou někdo vyřešil – takže už i prostoru pro výzkum mnoho nezbývá) i novým paradigmatem. Dále u mladých lidí se dá často vysledovat tendence „bořit zažité mýty“. Tím, že přilnou k novému paradigmatu, dávají zároveň trochu najevo, že jejich předchůdci „ustrnuli ve vývoji“ (tedy že „staří se mýlili“). Krom toho mladý člověk se snáze proslaví (To je ve vědě hodně důležité – slavný vědec se nemusí tolik bát o svůj úvazek, dostává snáze granty, snáze své práce publikuje, což opět zvyšuje jeho slávu. Vzhledem k celkem mizerným platům i zasloužilých vědců (alespoň u nás) je jasné, že mnoho vědců se vědě věnuje s vidinou možné slávy a mnozí se tím ani netají.) pokud publikuje přelomovou práci – ta je buď výsledkem dlouholetého výzkumu a přináší nějakou syntézu či extrakci obecných zákonitostí, nebo přináší naprosto zásadní objev, nebo se dívá na známé věci z jiného pohledu. Mladý vědec za sebou moc práce nemá (krom toho nejlépe nám to myslí kolem 16 – 25 let, pak už si úbytek kapacity myšlení kompenzujeme zkušenostmi), nestihl ke starému paradigmatu přilnout a řešením je tedy přejít k novému (je-li k dispozici).

Stejné skutečnosti, které byly předmětem bádání v předchozí etapě vědeckého vývoje, se ve světle nového paradigmatu jeví zcela odlišně (a vytvářejí tudíž prostor pro opakované bádání na stejných problémech, což je mimo jiné pro dnešní vědce – zaměstnance ekonomicky velmi výhodné). 

Nositeli daného paradigmatu jsou kromě vědců i odborné časopisy. Vědecký časopis není monolit, ale uskupení vědců, kteří by měli být v daném oboru autoritami. Hodně záleží na jednotlivých lidech, zda jsou schopni přijmout i výsledky, které do jejich představy nezapadají. V dnešní době jsou žádány „novinky“. To je zásadní změna oproti dobám minulým, kdy měla velkou váhu tradice. I vědecké časopisy se této poptávce do jisté míry přizpůsobují, ale opatrně – nechtějí se blamovat vydáním naprostého nesmyslu (nehledě na paradigma). Projdeme-li si publikované články, narazíme na mnoho nedodělků a špatně udělaných prací z oborů, které jsou zrovna v módě. Jihokorejský badatel v oblasti kmenových buněk U Sok-Hwang mohl svoji práci publikovat v prestižním vědeckém časopise Science, jelikož se svými zfalšovanými výsledky strefil do očekávání svých vědeckých oponentů. Jelikož byl ve zmíněném oboru autoritou, nebyla jeho publikace podrobena takové kritice, jako kdyby se jednalo o vědce zcela neznámého (což dnes vede paradoxně k tomu, že autority mohou publikovat tak sporné a metodicky pochybné práce, jaké by obyčejný bakalář neobhájil ani před školní komisí). Naproti tomu vědecká práce vyvracející zažitá dogmata může být oponenty odmítnuta jako pomýlená. Selekce tedy spíše probíhá na úrovni náhledu, který práce přináší. Ale prokázat snahu zabránit šíření nějakého paradigmatu není jednoduché. O novém paradigmatu se vědec nejčastěji někde dočte (není-li jeho nositelem), přičemž pochopitelně za mnohem věrohodnější než běžný tisk či internetové diskuze jsou považovány vědecké časopisy. To, že někdo vydá knihu se svými úvahami, ještě nic moc nedokazuje, papíru se popíše dost. Až v případě, že začne nějaké paradigma mezi vědci převládat, ale časopisy to neodráží, lze mluvit o úmyslné marginalizaci.

Pojem paradigma se následně ujal a rozšířil i v humanitních vědách, ekonomii a podnikání, programování, teologii a v mnohých jiných oborech lidského konání. Častým a nevhodným používáním došlo do jisté míry k jeho zprofanování a vyprázdnění. Jako módní slovo se dnes používá i pro označení nevýznamných dílčích teorií či endoceptů (v rámci původního paradigmatu), např.: „nové paradigma odpadového hospodářství“, „nové paradigma zahraniční politiky“ atd.

Většina humanitních věd (mezi jinými třeba sociologie, archeologie, psychologie) byla již v Kuhnově době multiparadigmatická – současně koexistuje více náhledů (v psychologii třeba behavioristé, freudovci, jungiáni atd.). Dnes je multiparadigmatismus myslitelný i v přírodních vědách.

„Existuje tolik světů, kolik se jich vejde do hlavy.“ (S. J. Lec)

V kognitivní vědě byla Kuhnova teorie dále rozpracována a upravena. Za velice přínosnou a podnětnou považuji teorii endoceptů. Ta navazuje na pojem paradigmatu a výrazně jej zobecňuje (následující hrubý popis vychází z práce Karla Pstružiny: Je kuhnovské paradigma v krizi?). Podle této teorie předchází (endoceptivní) vnitřní duševní modely vnějšího světa nebo jeho různých částí smyslovým vjemům a umožňují člověku uchopit svět a vykládat jej. Endocepty představují základní mentální modely, zpětně ovlivňované našimi zkušenostmi (s jejich pomocí můžeme modelovat např.: svět, chování protějšku, prostor, v němž se pohybujeme, náhled na politickou situaci, cestu do práce atd., jedná se o značně široký pojem). Skrze ně neustále interpretujeme a zároveň prověřujeme vnější svět. Zjišťujeme, nakolik je v souladu s našimi očekáváními, a používáme je jako vzory pro své jednání. Takovýchto dílčích modelů vnějšího světa máme mnoho (paradigma je nadřazenější pojem). Narozdíl od kuhnovského paradigmatu nemusí být endocept vnitřně logicky provázán, bez problémů se podle potřeby mění a je ještě méně uvědomělý. (Kromě endoceptu používají různí autoři termíny jako schéma, prototyp, kódující proces, neuronový model apod., všechny zhruba v témž významu.) Endocepty jsou „v mysli“ uspořádány ekonomicky, tedy tak, aby toto uspořádání bylo co nejjednodušší a zahrnovalo spolu co nejvíce faktů za vynaložení co nejmenší námahy, a zároveň dynamicky. Zjednodušeně řečeno, aby pro výklad a vnímání dané skutečnosti byl použit ten myšlenkový model, který ji v tuto chvíli co nejlépe a nejjednodušeji vystihne. Podle Pstružiny dochází ke vzniku nového endoceptu na základě zkušeností, představou (vizuální, sluchovou...) nebo mentální aktivitou daného člověka. Tato teorie umožňuje pochopit výměny paradigmat (jakým mechanismem dojde v mysli vědce ke vzniku nového náhledu Kuhn nevysvětluje), jejich koexistenci, duševní vývoj jedince a rozdílnost světů v našich hlavách.

„Nejsem nerozumný. Jen nemám ten samý rozum jako vy.“ (Diogenes).

Existenci různých náhledů na danou skutečnost je dobré mít na paměti zvláště v rozhovoru s jiným člověkem. Tatáž slova mohou být v různých náhledech používána rozdílně nebo jim může být přisouzen odlišný obsah. Přesto, že všichni používáme stejná slova, nemusíme si rozumět. Nebo naopak při vyjádření té samé myšlenky můžeme použít značně rozdílné formulace a pojmy. Tím může vzniknout dojem, že máme každý na mysli něco jiného. Pro jednání a domluvu s bližními neřkuli pochopení jejich myšlenkového světa je jistě žádoucí umět se „vmyslet“ do široké množiny těchto mentálních schémat. Uvědomovat si jejich existenci, relativitu a rovnocennost, nezaměňovat náhledy za zjevenou pravdu. „Nedělejte z teorií terorie.“  vzkazuje nám J. Žáček.

Na druhou stranu, kdyby myšlenková schémata nebyla tak podmanivá a okouzlující, pravděpodobně by byly naše knihovny ochuzeny o většinu filosofické (i jiné) literatury. My lidé máme potřebu si optikou daného náhledu „vyložit fungování světa“ a zabydlet se v tomto myšlenkovém schématu. Pro život potřebujeme alespoň zdání „pevné půdy pod nohama“. O mentálních světech zvířat nic určitého nevím, ale předpokládám, že teorie endoceptů by se mohla uplatnit i u nich. Kdybychom své náhledy považovali za pouhé modely vnější skutečnosti s časově omezenou platností a relativní výpovědní hodnotou (jimiž jsou), ochudili bychom se navzájem o mnoho zajímavých myšlenek. Pochopitelně pro vědecké bádání je nezbytné alespoň trochu věřit tomu, že svět je poznatelný (vědeckými prostředky). Naproti tomu jeden z Murphyho zákonů tvrdí: „Jsou věci, o nichž nelze nic zjistit. Ale nelze ani zjistit, které to jsou.“

Kam se ubírají dnešní vědy o životě

Na začátek bych ráda zdůraznila, že následující text není zamýšlen jako fundovaná studie shrnující všechny současné teorie v přírodních vědách, ale spíš jako naťuknutí pro zvídavého čtenáře (určitě některé teorie neúmyslně opomenu, jejich zastáncům se tímto omlouvám).

Poslední dobou lze ve vědě vypozorovat snahu o syntézu poznatků z různých oborů (pravděpodobně je to reakce na novověké analytické pojetí vědy – rozpitváním tvora na prvočinitele jej jistě poznáme mnohem lépe než prostým pozorováním). Prolínání humanitních a přírodovědných oborů už není odsuzováno jako podivný hybrid a i obory takto vzniklé si získávají prestiž. Například archeobotanika se zabývá šířením a využíváním kulturních i jiných rostlin v závislosti nebo ve vztahu k člověku a používá metodologii biologickou i archeologickou. Z našich vědců třeba botanik Jiří Sádlo publikuje velice zajímavé a podnětné práce o vývoji krajiny a vztahu k člověku (např.: Krajina a revoluce. Významné přelomy ve vývoji kulturní krajiny českých zemí – J. Sádlo, P. Pokorný, D. Dreslerová, P. Hájek, V. Cílek). Václav Cílek píše knihy o klimatu, krajině a na mnohá další témata (Krajiny vnitřní a vnější atd.). Také v medicíně se objevuje nový směr – psychosomatika. Podle tohoto náhledu již lidské tělo není rozporcováno na jednotlivé orgány a rozděleno mezi specialisty, ale tvoří spolu s psychikou jeden propojený a navzájem se ovlivňující celek (člověka – jak překvapivé). Psychice je přiznán mnohem větší vliv na zdraví těla a léčba je cílena obojím směrem. Za přečtení stojí mimo jiných S. Komárek: Moc, nemoc a psychosomatika nebo L. Trapková, V. Chvála: Rodina jako sociální děloha. Sociobiologie se věnuje sociálním tvorům a jejich vztahům a interakcím z pohledu biologie. Jistě by se za prolínání oborů dala považovat i aplikace kybernetiky v biologii. Organismy a biologické systémy mají z tohoto pohledu schopnost samořízení pomocí zpětných a jiných vazeb a samotvoření (autopoiesis, schopnost vytvářet a organizovat sám sebe). O tomto, ale i o mnohém dalším si lze počíst například v knize F. Capry: Tkáň života s výmluvným podtitulem Nová syntéza mysli a hmoty. Ve svých teoriích jde Capra ještě dále ve snaze skloubit taoistický pohled na svět s náhledem přírodních věd (Tao fyziky, na totéž téma i Zdeněk Neubauer).

Také víra v boha přestává být (po nedávné době) považována u vědce za trapnou. Pokud se člověk zabývá do hloubky živými organismy, musí být fascinován neuvěřitelnou dokonalostí jejich organizace, funkčností jejich částí, schopností autoregulace biologických dějů, složitostí a krásou živých tvorů. Tento úžas může některé vědce přesvědčit o existenci něčeho vyššího, neboť jim připadá, že taková dokonalost snad ani nemohla vzniknout náhodným procesem evoluce. Jiní vědci zase pociťují prázdnotu a odcizenost vědy bez boha. Panteistické pojetí přírody se ostatně vine celými dějinami vědy. Také se objevují pokusy vnést do vědy pohled východních filosofií či náboženství. „Návrat boha do vědy“ je ovšem do značné míry osobním postojem daného vědce (pochopitelně).

Poněkud jinou kapitolou je snaha některých křesťanů použít v náboženství jazyk vědy. Výsledkem je „modernizovaný“ kreacionismus – teorie inteligentního designu. Křesťanský Bůh – stvořitel je zde redukován na jakéhosi designéra, výrobce. Zastánci této teorie tvrdí, že složitost a účelnost živých organismů lze vysvětlit pouze inteligentním plánem, podle něhož byly sestaveny. Proti kreacionismu stojí v biologii mimo jiné početný tábor neodarwinistů. R. Dawkins dokonce postuluje základní jednotku podléhající selekci a evoluci na úrovni jednotlivých genů (Sobecký gen).

Znovu oceněné teorie A. Portmanna přináší do vědy i aspekt krásy. Portmann tvrdí, že živé organismy se svými zajímavými strukturami či pestrobarevnými tělními pokryvy prezentují, vyjadřují se (Nové cesty biologie) a své názory dokládá na řadě příkladů. Krása a barevnost tělních pokryvů je opravdu v rámci klasické evoluční teorie (znak se prosadil, protože byl selekčně výhodný nebo šlo o náhodu, ježto byl selekčně neutrální) těžko vysvětlitelná.

Ze záplavy nových teorií, přístupů, náhledů a směrů bádání, které se v poslední době objevily, jsou ale jen některé natolik komplexní a odlišné od původního paradigmatu, aby mohly vytvořit nové. Bohatost různých teorií a zdánlivý multiparadigmatismus v současných přírodních vědách možná pouze indikuje, že se nacházíme v době kuhnovské vědecké revoluce. Na výsledek si ale budeme muset ještě nějaký čas počkat.

Vyšlo tiež v časopise Rozrazil, č. 04/2006.